V právní praxi se poměrně často vyskytují a navzájem zaměňují pojmy „omezení svéprávnosti“ a „nepříčetnost“. Jaký je mezi nimi rozdíl? Pokud je někdo nesvéprávný, je zároveň nepříčetný a naopak?
Pojďme si jednotlivé pojmy vysvětlit, jakož i rozdíly mezi nimi, a zodpovědět si tak výše položené otázky, které mohou mít zásadní právní i faktický význam.
Omezení svéprávnosti je pojmem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), který tento institut upravuje v jeho § 55 – 65. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a osobní jedinečnosti, pokud by mu jinak hrozila závažná újma. O omezení svéprávnosti rozhoduje výlučně soud, který může svéprávnost člověka omezit v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Pokladem pro rozhodnutí soudu je především lékařská dokumentace posuzované osoby a dále pak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Rozsudkem soudu dochází nejen k samotnému omezení svéprávnosti, ale také vymezení jeho rozsahu a délky jeho trvání a dále pak k ustanovení osoby opatrovníka. Maximálně lze svéprávnost člověka omezit na dobu pěti let, přičemž před jejím uplynutím lze soud požádat o prodloužení doby omezení. Opatrovníkem nesvéprávného může být pouze osoba, která sama je plně způsobilá k právním úkonům, zpravidla osoba blízká nesvéprávnému, kdy soud při jejím výběru přihlíží k přání a potřebě opatrované osoby. Může se jí však stát i sociální pracovník anebo obec v místě bydliště dotyčného. Opatrovník dbá v rozsahu povinností stanovených soudem anebo zákonem o zajištění základních životních potřeb opatrovance, přičemž závažné právní úkony jako je např. zcizení nemovitosti, smí za opatrovaného učinit pouze se souhlasem soudu. Jedná-li osoba omezená na svéprávnosti samostatně, ač nemohla jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, pakliže mu působí újmu.
Nepříčetnost je hlavně pojmem zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění (dále jen „TZ“), který tento institut upravuje v jeho § 26, ale můžeme to nalézt i v občanském zákoníku, a sice v § 2922. Nepříčetný je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Kdo se dopustí trestného jednání ve stavu nepříčetnosti, kterou si nezavinil sám, není za takové jednání trestně odpovědný a nemůže být tedy trestně stíhán, resp. nemůže být uznán vinným trestným činem. Ne / příčetnost pachatele se v trestním řízení zjišťuje na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (u mladistvých se přiberou dva znalci: jeden z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a jeden z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se specializací na dětskou psychologii) který určí, zda pachatel činu byl v době spáchání schopen ovládat své jednání a rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Jestliže alespoň některá z těchto schopností byla v době činu zcela vymizelá, jednal pachatel ve stavu nepříčetnosti a nemůže být odsouzen. Pokud ovšem byla u pachatele příčetnost pouze snížená (tzn., ovládací nebo rozpoznávací schopnosti byly pouze oslabené, ale ne vymizelé), je pachatel za své jednání trestně odpovědný a ke snížené příčetnosti se přihlédne pouze při ukládání trestu.
Jak vyplývá z judikatury (když porovnáme např. 30 Cdo 3061/2012 a III. ÚS 1414/16-1), osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla v plném rozsahu omezena civilním soudem (vyjma běžných záležitostí), bude zpravidla po dobu svého omezení ve smyslu trestního práva také osobou nepříčetnou, jestliže byla v tomto stavu v době spáchání trestného činu, zatímco u osoby nepříčetné ve smyslu trestního práva může být porucha duševního stavu založena pouze krátkodobě, aniž by tato skutečnost měla dopad na její civilně právní způsobilost k právním úkonům. Nicméně, pokud soud v civilním řízení rozhodl o omezení svéprávnosti, tak i přesto musí soud v trestním řízení samostatně posoudit vliv takového stavu člověka na daný skutek a až poté může posoudit, jestli byl pachatel nepříčetný či ne.
Na závěr lze shrnout, že omezená svéprávnost a nepříčetnost jsou odlišné právní instituty z různých právních odvětví, i když se zabývají znaleckým posouzením duševního stavu fyzické osoby. Zároveň lze ale tvrdit, že pokud soud omezí svéprávnost jedinci v nejvyšší možné míře, který zákon povoluje, a v tomto stavu spáchá jedinec trestný čin, tak se zpravidla má za to, že bude i nepříčetný ve smyslu trestního práva.
